3.DEN (2.7.) - Anundshög, Stockholm, Flataklocken

allyssasventures
22. Juli 2016
4 Min. Lesezeit

Ráno nás zase probudil déšť, ale opět pršet přestalo, jakmile Péťa rozložil markýzu se stolečkem a židlema. Usoudili jsme, že je to aspoň útulnější, uvařili si kafe, čaj, udělali si snídani, posadili se... V tu chvíli se Péťovi zdálo, že má náš stoleček mírně špatnou polohu, a tak se zvedl a popotáhl stoleček blíž k nám – ale za špatnou stranu – celý stoleček se okamžitě složil a celá připravená snídaně skončila na zemi. Nebyla jiná možnost, než se mu vysmát a udělat si snídani nanovo. Fotka bohužel chybí, to už by mě asi vyslal na Měsíc.

Pak jsme se šli projít na mohyly a podívat se na kopec, který tam mezi rokem 800 – 1000 n.l. nechal navršit král a zároveň nechal postavit kameny pro svého syna. Touto cestou pak od té doby vždy projížděl nově korunovaný král. Že by mě to nějak uchvátilo, to se říct nedá, ale zas když to tam už stojí takovou dobu, tak si to zaslouží aspoň pár fotek.

Odtud jsme si dali do navigace Stockholm, kam jsme to měli asi 100km. Vjezd do Stockholmu měl být zpoplatněn, ale nějakým zázrakem jsme se mýtnému vyhnuli. Aspoň si to myslíme, ale jelikož nám Autopass zatím nic nestrhl, můžeme si to nadále opravdu jen myslet. (Zpětně můžu říct, že bylo hodně naivní si tohle myslet.)

Chvíli jsme hledali vhodný parkoviště a pak mě napadlo hlavní nádraží - ta přece určitě něco musí být. Zadali jsme si ho do navigace s tím, že tam určitě najdeme parkoviště a bude to náš výchozí bod. Parkoviště jsme našli a když jsme konečně pochopili, co je jak kde napsáno a co co znamená, byli jsme z toho zklamaný. (Pro info tim = hodina). Nikde ve městě v centru se nedá stát dýl jak hodinu (nebo aspoň ani místní o ničem nevěděli, když jsem se jich ptala) a parkoviště na dýl jsou mimo centrum. Nakonec jsme našli parkoviště na 3 hodiny, ale když sem viděla vzteklýho Péťu, rozhodli jsme se radši pro dobro všech zúčastněných i nezúčastněných odjet z města pryč směr Uppsala. Takže jsem z celého Stockholmu pořídila jediný dvě fotky a znovu jsme se tak přesvědčili, že do velkých měst se prostě musí na víkend letět a prohlídnout si je zvlášť. Takže příští zastávka je pro mě Stockholm a Oslo, protože tomu jsme se na konci naší cesty rovnou obloukem vyhnuli.

Pak jsme zažili ještě malou krizi, když se naše navigace Sygic ztratila ve městě a musel nám s tím pomoci Google Maps. Já beran jsem radši mlčela, zatímco můj kozoroh skoro utrhl volant, ale vše dobře dopadlo. Zaparkovali jsme za Stockholmem na pěknym odpočívadle, kde jsme si chtěli uvařit oběd – kuřecí s rýží a mrkví na másle – na tohle jídlo jsme se těšili snad už z domova, jak si pořádně pochutnáme - JENŽE maso bylo zkažený a tak jsme jako alternativu zvolili sóju. Bohužel jsme ale nenašli ani máslo (prohledali jsme fakt úplně všechno a děsila nás oba představa, kam asi tak zapadlo a nebo kde jsme ho doma zapomněli - načež se ale skoro po týdnu našlo v lednici, což ani jeden z nás nechápeme). Než se to uvařilo, skoro jsme umřeli hlady, a bylo to fakt tvrdý, protože hned vedle parkoviště byl McDonald, ale to čekání se vyplatilo.

Chtěli jsme se vydat na další mohyly – Sigurdsrustningen, které měly být někde poblíž Uppsaly, ale protože jsme to brali do Stockholmu horem a ne spodem, už jsme to minuli a nechtěli jsme se znovu vracet. A tak jsme si do navigace zadali Flataklocken, což má být hora, kde se má nacházet tzv. těžiště Švédska.

Cestou jsme se ještě zastavili na odpočívadle, kde jsme se vysprchovali, navečeřeli a jeli dál. Už jsem byla strašně unavená a tak jsem se rozhodla se na chvíli prospat. Ze spánku mě probudilo Petrovo: ,,Hale hale!“ no a než jsem se stihla pořádně probrat, viděla jsem jenom v pangejtu obrovský zvíře, ale co to bylo, to jsem netušila. Mysleli jsme si, že to byl sob, ale pak jsme začli hledat rozdíly mezi sobem a losem a nakonec zjistili, že to byl rozhodně los. Trochu mě zarazilo, že jsem nevěděla, jakej je mezi těma zvířatama pořádnej rozdíl, ale když jsme si to ověřili, už jsem si je po zbytek pobytu rozhodně nespletla :D. Dala bych předtím ruku do ohně za to, že obě zvířata poznám, ale když na to přišlo, najednou jsem fakt nevěděla.

Když jsme dojeli do vesnice, kde měl poblíž Flataklocken být, žádný ukazatel jsme neviděli. Jeli jsme proto dál podle navigace a uprostřed lesů nám bylo oznámeno, že jsme na místě. Já už bych to asi bejval vzdala, ale Petr jel pořád dál a dál, až jsme na ukazatel opravdu narazili. Na horu vedla klikatá asi 3 km asfaltová cesta. Jestli se tam s autem nesmí, to nikde psáno nebylo, ale pěšky bych to rozhodně jít nechtěla. Nahoru jsme dorazili skoro přesně v 00:00 a konečně nám došlo, co že je to to půlnoční slunce. Vyfotili jsme si známou ceduli středobodu země a rozhodovali se, kde přespíme. Na hoře se mi přespávat nechtělo, protože hrozně foukalo a i když se v chatce na kopci svítilo, říkala sem si, že radši budu někde uprostřed vesnice než s nějakym potencionálním psychopatem na osamělý hoře. Protože kdo jinej by dobrovolně byl sám v takový pustině? Bylo půl 1, když jsme vyrazili a už jsem byla fakt utahaná. Petra to ale nějak nakoplo ten výlez na horu a stavěl až kolem 2 na parkovišti jménem Gamlin. Cestou jsme potkali konečně soba, ale protože sem byla tak rozespalá, ani sem si ho pořádně nevšimla. Parkoviště to bylo ale nádherný. Ještě jsem si před čištěním zubů musela dojít tu krásu vyfotit. Spát se ale nedalo. Než jsme si stihli vyčistit zuby, už bylo kolem 3 ráno a rozednívalo se a za světla jsme se pořád spíš budili, než aby jsme konečně usnuli.