11.DEN (10.7.) Geiranger, Dalsnibba, Fjærland
- allyssasventures
- 25. Juli 2016
- 4 Min. Lesezeit
A protože ráno bylo krásně, vydali jsme se na cestu. Mělo to být 6 km (tam a zpět) - červená trasa - středně těžká. No, nebylo to zas až tak jednoduchý. Vlastně to byl krpál jako kráva. Hlavním cílem bylo dostat se k jezeru Svartevatnet. Po hoře stékaly tři vodopády, my jsme se tak nějak drželi toho prostředního, kolem kterého vedla stezka a někde v horní polovině jsme ho měli překročit a pokračovat dál po stezce až k jezeru. No nevim, jak to dělali jiní, ale nám se ho překročit nepodařilo. Voda tam tekla hodně prudce, kdyby do ní člověk spadnul, nejspíš by se z ní vyhrabal až dole v jezeře a kameny nebyly v takovym stavu, aby se po nich dalo skákat a tak jsme se rozhodli jít proti proudu s tim, že se to někde musí zužovat a tam to přeskočíme. Nahoře to opravdu šlo, ale už jsme si zašli pěknej kus a nemohli tak najít tu stezku, která nás měla přivést k jezeru a tak jsme vytáhly Google Maps a bylo vystaráno :). Nakonec jsme to našli, samozřejmě. Mě dal tenhle výlet pořádně zabrat. Nevím, jestli to bylo nadmořskou výškou a nebo mojí nekondicí, ale myslela jsem že to nedojdu.
Jezero tam nahoře bylo ale překrásný a zřejmě tam žily i ryby, protože tam krátce po nás došla i sedmičlenná rodina, vytáhli pruty a šli na věc. My jsme byli rádi, že jsme a pomalu jsme začli hledat cestu zase zpátky. Celkový skóre nakonec bylo necelých 8 km, asi 4 hodiny chůze a byli jsme totálně dead. Dole jsme si ale u auta dali jenom čínskou polívku a protože bylo pořád hezky, rychle jsme pospíchali, abychom dojeli do Geirangeru a mohli vyjet na vyhlídku, která se tam nacházela a aspoň tak něco viděli, když už nám to den předem s Trolí stezkou nevyšlo.
Nebylo to už moc daleko, ale hlad nás hnal, abychom jeli rychleji. Než jsme se nadáli, přijeli jsme k vyhlídce, která pod sebou rozprostírala Geirangerfjord. Chvíli jsme nevěděli, jestli je to slavná Dalsnibba či ne. Péťa tvrdil že určitě je, že až sjedeme dolů, budou po nás chtít poplatek, já jsem si říkala, že by to bylo i na norský způsoby moc, kdyby po vás chtěli peníze za to, že sjedete z kopce (i kdyby tam byla vyhlídka - ale co kdybych jí náhodou nechtěla vidět?). Výhled tam byl ale krásnej, to se musí nechat. Ve fjordu čas od času kotví zámořské lodě a hádejte co - byla tam. Přijeli jsme a zrovna se chystala odplouvat - prý to bylo štěstí. Mě to teda nijak extra na větev nedostalo, ale byla jsem ráda, že z toho má moje druhá polovička takovou radost :).
Projeli jsme Geirangerem, kde byli čas od času ukazatele na Dalsnibbu, nabídky autobusů, které vás z města vyvezou až na ní a pak zpět a taky možnost zakoupení lístků, pokud jedete vlastním autem. Ale ukazatel kudy se tam jede, ty nikde. Každopádně po nás peníze nikdo nechtěl když jsme sjeli z kopce, tak jsme se rozhodli, že se po žádné vyhlídce už pátrat nebudeme, že jsme viděli dost. Dalším cílem byl Aurland.
Jak jsme se ale podivili, když jsme vyjeli nad Geiranger a najednou - odbočka na Dalsnibbu. Chvíli jsme se rozhodovali, ale nakonec tam k bráně dojeli a zjistili - cena 120 Nok. No a tak jsme se zase otočili a jeli pryč. Mně to ale pořád vrtalo hlavou, jaká ta vyhlídka asi bude, co tam člověk uvidí (přece jen je to 1800 m) a asi to na mě bylo hodně vidět, protože to Petr po 5ti km otočil a že tam jedem, že pak nebude koukat na to, jak si to vyčítám a jak jsem smutná. Takže jsme dojeli, zaplatili a vyrazili vzhůru - serpentiny jako blázen a krpál taky pěknej, po tom co jsme dojeli nahoru měl motor 112 stupňů (normálně má asi 95) a cestou dolů jsme pak viděli lidi, kterym z toho prasknul chladič. Nahoře byla šílená zima, hrozně větrno, ale za ty peníze, přehřátý auto i zimu to stálo.
Cestou jsme teda ještě potkali tyhle dvě krásný místa, ale vidět to z tý vejšky, to je prostě paráda.
Když jsme sjeli do údolí, museli jsme se konečně najíst a vložili si do naší cesty další bod - Fjærland. Tam měla být možnost podívat se na ledovce - nebo spíš výčnělky, které jsou převislé přes hory a naplňují jezera, jsou ale součástí jednoho velkého ledovce - Jostedalsbreen. Byl už večer a doufali jsme, že narazíme na nějaké pěkně parkoviště hned u ledovců a tam se i rovnou vyspíme. První, Bøyabreen, jsme přejeli, protože byl hned za výjezdem z tunelu a tak jsme se vydali k druhému - Briksdalsbreen. CHYBA! Vedla k němu dlouhá, neudržovaná cesta, plná kamínků a děr - ano, SKORO jsme se pohádali, ale dopadlo to dobře. Oba jsme raději mlčeli a z místa odjeli, protože ani po 10km jízdy po téhle cestě jsme na nic nenarazili. A tak jsme si našli místo na spaní a říkali si, že další den bude lepší :). Večer proběhl tak nějak raději v tichosti.
Σχόλια