VIETNAM | PŘÍLET A HANOI

19.4.2019 – 23.4.2019 – Praha – Moskva – Hanoi – Ninh Binh

Je to tady. Je 19.4.2019 8:10 a já jsem na letišti. Za dvě hodiny nám odléta letadlo do Moskvy a odtamtud zamíříme rovnou do Hanoie. Náš itinerář vypadal následovně:

· 19.4.2019 odlet z Prahy v 10:10 do Moskvy

· čas na přestup 5:35 hodin

· odlet z Moskvy v 19:25 a přílet do Hanoie 20.4.2019 v 8:25

Na letišti jsem ještě počkala, než dorazí Zuzka a její brácha Michal, se kterými jsme cestu podnikali a vyrazili hned k přepážce s výdejem letenek. Všimla jsem si tam, že není dovoleno přepravovat v odbavovaném zavazadle zapalovač. Moje drahá polovička mi doporučovala si zapalovaš v každém případě vzít, jelikož co kdyby, že jo (co kdyby jsem zůstala v lese a musela si rozdělat oheň, abych neumrzla nebo si potřebovala upéct vlastnoručně chycenýho hada, abych neumřela hlady; co kdyby prostě…). Každopádně jsem ho sebou měla, ale nevěděla jsem kde. Jen pro zajímavost jsem se pána na přepažce ptala, co by to se asi stalo, kdyby ten zapalovač někdo v odbavenym zavazadle měl. Hned mi ochotně sdělil, že by jméno daného člocvěka vyhlašovali po celém letišti a on by se musel dostavit, zapalovač vybalit a vysvětlit, proč ho tam měl. V tu chvíli už můj batoh odjížděl na páse a mizel v černé díře. Při každém dalším hlášení na letišti jsem poté vždy strnula a s napjetím čekala, jestli se neozve moje jméno. Kámen ze srdce mi spadl v letadle, když jsem si vytahovala z batohu sluchátka a místo nich na mě vypadl zapalovač. Ufff. Prahu jsem tak přežila bez jakéhokoli hlášení. Kdyby jsem ho ale nenašla a hlásili mě až v Moskvě, nejspíš bych si toho ani nevšimla, se svýma znalostma ruštiny.

IMG_4922

IMG_4921

Hned jakmile v letadle zhasl signál ,,připoutejte se”, vyrazila jsem na záchod. Při snaze spláchnout, jsem se naklonila k nízce umístěnému splachovadlu a při náklonu mi do WC mísi spadly brýle. Bohužel jsem už měla ruku na splachovadle a můj mozek už zadal rozkaz ,,zmáčkni Flush”. Díky následovnému rychlému reflexu jsem brýle ještě zachytila, ale je dost možný, že jim jedna nožka už vykukovala z letadla při tomhle manévru. Ufff podruhé.

Když jsme po turbulentním letu konečně přištáli, pomalu jsem si zabalila všechny věci do batohu, mobil si dala do kapsy od mikiny a čekala, až vystoupí všichni pasažéři, kteří byli k východu mnohem blíže, než já. Když už se řada blížila ke konci, pomalu jsme se také zvedli. Ještě naposledy se otáčím a kontroluju sedadlo, zda jsem na něm nic nezapomněla. Nic, takže odcházím, ale…. počkat! Kde mám mobil? Nedávala jsem si ho do kapsy od mikiny? Nebyl tam, ani v batohu, ani pod sedačkou, na sedačce, prostě nikde. Takže paráda. letim do Vietnamu, kde se krade o sto šest a ještě jsem tam ani nedoletěla a už jsem přišla o mobil? Než odešli poslední pasažéři, našli jsme mobil zapadlý ve škvírce mezi sedadlem a opěradlem na ruce. Nebyl tam vůbec vidět a příští let se tam rozhodně znovu podívám, jeslti tam někomu nezapadl jeho telefon, protože rohle místo je na telefony jako dělané. Takže ano, ufff potřetí a snad na dobro.

Na letišti v Moskvě je úplně normální, že se před vámi objeví ukazatel k určitému gatu nebo místu a když jej sledujete, po určité chvíli se ukazatel prostě ztratí a vy jste uprostřed ničeho. Jelikož jsme si neudělali předem check-in () měli jsme na druhý dlouhý let z Moskvy do Hanoie být rozsazeni, což se nám nelíbilo. V Praze nám ale poradili, že není problém si to v Moskvě přebookovat, ať si dojdeme na transfer a tam si místenky přehodíme. Cedulka k transferu se objevila jen jednou, ale nakonec jsme ho opravdu našli. Když vietnamský Vladimir na přepážce konečně pochopil o co jde, sdělil nám, že stojí přebookování 800€. Když uviděl naše vyděšené výrazy, opravil se, že je to ,,jen” 80€. I tak se nám to ale zdálo moc a nechali jsme si místenky, které nám byly přiděleny. Už v tu chvíli jsme věděli, že Rusáci neovládají angličtinu a potvrdilo se to rázem ihned také v T.G.I. Friday’s, kam jsme si zašli na jídlo. Při objednávání burgeru jsem se snažila obsluze vysvětlit, že bych chtěla burger bez sýru, zálivky či čehokoli jiného, co obsahuje laktózu, načež mi číšník doporučil cheeseburger. Evidentně mi prostě nerozuměl a když jsem po třetí říkala: ,,no cheese, no milk”, tak se otočil a odešel. Dopadlo to ale nad očekávání dobře, jelikož mi donesl úplně nahý burger včetně stříbrného plastového příboru. Michal si objednal pivo bez předchozí kontroly cen, načež zjistil, že je pivo téměř dražší, než samotné jídlo. Za burger se platilo 1000 rublů, za pivo 8000. Za skvělou obsluhu si číšník na účet automaticky dopsal 10% díško. Ano, welcome to Moscow.

·

Krátce před odletem jsem se rozhodla ještě rychle odběhnout na záchod.Doběhla jsem tam sice rychle, ale fronta byla až za roh. Když už jsem to celý vyčekala a byla jsem konečně na řadě, objevila se místní uklizečka, prošla až dozadu k poslednímu záchodu, u kterého rozkopla dveře a začala něco pořvávat (asi na mě, jelikož se na mě při tom dívala). Ať už to bylo jakýmkoli jazykem, nejspíš mi nadávala, proč nejdu na záchod, když je volnej. Takže info pro vás – záchody se v Moskvě na letišti rozkopávaj – tak se zjišťuje, zda tam někdo je či ne.

V letadle jsme měli k dispozici sedadlo ve 46. řadě a dvě místa v řade 23. Michal se přesunul na moje místo do zadní části letadla, abysme mohly se Zuzkou sedět vedle sebe. Až když jsme se usadili mi došlo, že jsem si na své sedadlo objednávala bezlaktózovou stravu, a tak jsme si jídlo museli náročně vyměňovat. Řady byly od sebe dost daleko a jakmile se začalo rozdávat jídlo, bylo skoro nemožné projít uločkou, protože byly všechny zatarasené vozíky s obsluhou. Během letu ještě stihl pán ob sedačku před náma ztopit scénu, že nesedí vedle své manželky, že nemá dost místa pro sebe které potřebuje, jelikož má zdravotní omezení a musí ležet a blablabla…tak proč to neřešil s koupí letenky? Takže jsme to měli i s divadýlkem.

V den odletu jsem šla spát kolem 1 hodiny v noci a vstávala v 5:45 ráno. Usnula jsem asi na hodinku při letu z Prahy do Moskvy, ale při tom dalším letu jsem samozřejmě nebyla dost unavená, takže ne a ne usnout. V půl 9 nám servírovali večeři, v 11 jsem usnula, protože venku se konečně setmělo a v 1 už nás budili, protože venku svítalo – to je tak, když se letí proti času. Navíc mi k mojí bezlaktózový snídani naservírovali něco mezi kuskusem a kaší a přisypali k tomu asi tak půl kila soli.

Že se mají pasažéři vrátit na svá místa a připoutat se, začali hlásit až ve chvíli, kdy už byl podvozek dávno venku a už jsem skoro letěli nad přistávací plochou. Najednou začali lítat všude kolem letušky a konstrolovaly, zda má každej sedadlo v základní poloze, je pžipoutanej a má před sebou sklopenej stoleček. Podle mě nedoběhly ani do půlky a už jsme száli v Hanoi a hlásili, že je venku krásných 28°.

·

·

·

·

Po výstupu z letadla jsme opět měli menší problém se orientovat, jelikož tam žádné orientační tabule prostě nebyly a tak jsme šli za davem, který se pak začal dělit na tři fronty – jedna vedla k bankovnímu automatu (my měli dolary z Prahy, ale příště vybereme přímo tam – mají lepší kurz), další byla na kontrolu pasů a ta třetí na víza. Víza už jsme měli, peníze taky a tak jsme se rozhodli jít čekat na kontrolu pasů a doufali, že to bude stačit. Stačilo.

Měli jsme trochu strach, jestli nám v Moskvě neposlali batohy někam úplně jinak, ale neposlali, přijeli nám skoro hned. Hned u pásu jsme si malý batohy daly do těch velkých a převlíkli se do letního oblečení. V letadle jsem seděla v mikině, šátku, měla dvě deky a i tak mi byla trochu zima. V Hanoi jsem se převlíkla do kraťasů a tílka a i tak mi bylo strašný vedro.

Sotva jsem vyšli z příletový haly, nabídla se nám hned možnost vyměnit si peníze a koupit si SIM karty. Bylo opravdu z čeho vybírat, protože Vietnamci nejsou žádní troškaři a na obě strany chodby byly vedle sebe vyskládané směnárny. Vybrali jsme si hned tu první, kde byl nejlepší kurz (1$ = 23 150 vietnamských dongů) a koupili si simku (na 3 týdny 20 GB internetu + nějaké volání, které nám stejně bylo k ničemu).

Byli jsme na informacích informováni, že autobus do centra s číslem 86 odjíždí ze zastávky číslo 2. Než jsme k nástupišti došli, což bylo zhruba jen 50m, byli jsme totálně promočený. Došli jsme si ještě koupit vodu a čekali na autobus. Zuzka si při té příležitosti všimla, že nemá telefon. Po chvíli panice jsme se vydali zpět ke směnárně s tím, že musel zůstat tam, ale už po cestě ho našla v batohu. Ty telefony nám asi ještě pár vrásek prostěpřidělaj.

Během chvíle pak přijel autobus, který měl jet zhruba hodinu do centra. Jako vychovaní lidé jsme se po příjezdu autobusu hrnuli k řidiči, abychom si koupili jízdenky, ale nacpali nás dovnitř zadními dveřmi bez placení. Autobus byl naplněný k prasknutí a nalejzalo se do něj pořád dál a dál ze všech stran. Až když jsme se rozjeli, začal nějaký pán obcházet jednotlivé cestující a vybíral poplatek (35 000 dongů) a ptal se, kdo má kam namířeno. Pokaždé pak nahlas hlásil zastávku a obíhal všechny, jeslti náhodou nechtěli vystoupit. Cestou do centra jsme jeli po rychlostní silinici, na který autobus klidně zastavoval a nastupovali další a další cestující (samozřejmě vietnamského původu).

Vystoupili jsme na hlavním nádraží a šli se poohlédnout po nějaké úschovně zavazadel. Sotva jsme vešli do hlavní haly, ihned jsme uviděli skřínky. Chtěli jsme se informovat u dost neochotné obsluhy u přepážky co a jak, ale bohužel neuměla anglicky, takže se otočila a odešla. Uložili jsme si batohy a vydali se do města, Hned jako první jsme zamířili do známe Hanoi train street, kde projíží vlak vždy v dané hodiny přímo obytnou čtvrtí. Tam jsme strávili opravdu hodně času, jelikož bylo pořád co fotit. Nakonec nás zmohlo horko a místní prodavači nás ukecali – koupili jsme si džus a chvíli poseděli. Michala dokonce pouliční prodavačka donutila ochutnat místní koblihy, načež mu pak narvala celej pytlík, kterj musel zaplatit.

·

·

·

·

·

·

·

·

·

·

·

Chtěli jsme si udělat takový menší okruh a projít se kolem známých míst. Nakonec jsme nachodili asi 9 km, viděli mauzoleum, skoro se upekli a taky zjistili, že se místní vládní budovy nesmáí fotit. Do té doby jsem si je všechny vesele fotila a mávání policistů jsem si vykládala jako přátelské hgesto a ne jako projev nesouhlasu s fotografováním.

·

Na každém rohu tady někdo něco prodává, včetně všech fake značek, které napodobují opravdu velmi věrohodně. Co ale v téhle zemi opravdu neumí je zacházení se zvířaty. A v Hanoi jde hlavně o psi – v neskutečném vedru jsou přivázáni u stromů na ulici na přímem slunci bez vody nebo jsou zamčení v klecích v obchodech. Někteří jsou i navolno, ale ti jsou pak tak obézní, že se nemůžou ani hýbat. Trhalo mi to srdce .

·

·

·

· hýčkaný domácí mazlíček

· prodejna outdoorových bund

Měli jsme už předem koupené lístky do vlaku směrem Ninh Binh, který měl odjíždět v 19:30, takže jsme se rozhodli najít nějakou místní restauraci a dát si obědo-večeři. Vybrali jsme rozhodně dobře – byl tam totiž bordel a tím pádem dobré jídlo – kuřecí polévka s nudlemi – pho ga. Do té nám ale bohužel nasypaly chilli, takže se do nedalo sníst celý. Jedli jsme tak pomalu a odpočivali – Zuzka dokonce u stolu zachrápla :).

Potom už jsme si došli jen koupit vody na cestu, vyzvedli si batohy a počkali na příjezd našeho vlaku. Ten nás po dvou hodinách dovezl do cílové destinace Ninh Binh. Než jsme ale dorazili, museli jsme řešit dalši problémy – tentokrát přímo ve vlaku se sedadlem. Měli jsme zamluvená sedadla 54, 55 a 56, ale číslo 56 prostě neexistovalo. Ani průvodčí nám nedokázal říct, kde se č. 56 nachází a navíc jsme ho zrovna rušili při facetimu s jeho dcerou, takže nic moc řešit nechtěl a prostě nás někam posadil.

Hned po příjezdu nás odchytl taxikář a odvláčel nás ke svému auti. Za celých 100 000 nás odvezl až k hotelu, kde nás ubytovala paní, která neuměla anglicky ani koukat, ale nakonec jsme se i tak posunkama domluvili, kde máme pokoje, jak dlouho zůstaneme a kdy můžeme přijít na snídani. Při příchodu na pokoj jsem bohužel zjistila, že mé těžké dvě lahve s vodou zůstaly u řidiče v kufru a byla jsem z toho moc smutná, protože těžce nakoupená voda, chápete…. příště si to musim líp hlídat!

Naše zážitky z Ninh Bing a kam jsme vyrazili jako první? Pokračování v dalším článku…