Srí Lanka - první dny a dojmy | part 1
- allyssasventures
- 11. Aug. 2017
- 7 Min. Lesezeit
Je to docela úsměvný, že dopisuju články o cestování s takovym zpožděním. Ale je přece lepší dopisovat pozdě, než-li vůbec :).
V listopadu 2014 jsem projížděla Pelikan.cz a jako obvykle hledala levné letenky a cesty někam do zahraničí. Hodně jsem se podivila, když jsem našla nabídku pobytu na Srí Lance za celkem přijatelnou cenu (23 000Kč/osoba) - ano, teď už samozřejmě vím, že to jde i levněji :D. Srí Lanka je přece ráj na zemi a do ráje se nelétá za takhle ,,málo" peněz. Nicméně po prozkoumání celé nabídky jsem opravdu přišla na to, že je to včetně ubytování, letenky, transferu, jídla atd. a bylo jasno - v dubnu 2015 letíme s mamkou na 12 dní na Srí Lanku.
Čím víc se náš odlet blížil, tím víc jsem se do ráje těšila. Bylo mi tak nějak jedno, že jsem ještě neměla dopsanou bakalářku, a i přes to, že jsem moc dobře věděla, že ji na dovolené budu muset dopsat - jsem se těšila na odpočinek a válení se u moře. Odlet byl stanoven na 12.4. a návrat 21.4..
V den odletu bychom to nebyly my, kdybychom na letiště nedorazily pozdě. Navíc mi až tam došlo, že jsem jaksi zapomněla na pojištění při tom všem zařizování, a tak jsme ještě zachraňovaly situaci na poslední chvíli - přece jen odletět někam do Asie bez pojištění by až zas taková sranda nebyla. Na poslední chvíli jsme přiběhly k odbavovací přepážce a z posledních sil vydechly, že jsme se trošku opozdily. Paní za přepážkou se jen usmála a s klidem nám sdělila, že v letadle už není místo... na pár vteřin se mi zastavilo srdce, ale paní nás v tom dlouho nenechala a sdělila nám, že jsme pro dnešek vyhrály v loterii a přesouvá nás na let z Prahy do Dubaje do business třídy. V tu chvíli jsme si ještě nedokázaly přesně představit, co to bude znamenat, ale v zápětí jsme pochopily.
V business třídě je jen omezený počet míst, pobíhá tam nesčetně letušek a každá má na starosti jen určitý počet pasažérů, o které se stará celých 8 hodin v letadle. Od té doby co usednete, Vám začne nosit jedno jídlo za druhým, pití kolik chcete a udělá prostě cokoli, na co si vzpomenete. Mamina se první půl hodinu bavila tím, že se vozila na sedačce, která byla polohovatelná do všech směrů. A nesmí samozřejmě chybět ani obrovská televize, na které si můžete pustit cokoli se vám zamane.
Do reality jsme se ale musely vrátit hned v Dubaji, kde jsme přestupovaly na let do Colomba (hlavního města Srí Lanky). Žádný upgrade na tento let neproběhl a tak jsme se usadily do třídy economy úplně stejně, jako normální smrtelníci. Po chvíli, co jsme hledaly obrazovky s televizí a marně se snažily si napolohovat sedadlo, jsme to vzdaly a radši to na zbytek cesty zalomily.
Na Srí Lanku jsme dorazily asi po dalších 6ti hodinách letu a na letišti na nás už čekal pán s naším jménem na ceduli. Jakmile člověk vystoupí, hned na něj dýchne takový ten asijský kýč a jejich záliba ve všem barevném a svítícím. Prostě jejich styl se zapřít nedá.
Z Colomba to bylo ještě další 2 hodiny jízdy na hotel a to už jsme únavu začaly pociťovat opravdu silně. Byli jsme ubytované v hotelu Taprospa Footprints v Beruwale.
(Tento hotel již nyní neexistuje, má nové majitele a jiné jméno.)
Na to, že jsme hotel vybraly jen podle fotek, tak se opravdu povedl. Měl obrovské pokoje s klimatizací, přímý přístup na pláž a svůj vlastní bazén. Navím jsme letěli mimo sezónu a tak jsme v něm byly ubytované skoro jen my.
Hned první večer jsme se šly projít po pláži a trochu si užít moře. Netrvalo dlouho a přiběhli na za náma dva mladí kluci. Oba ze Srí Lanky a oba moc milí. Nejprve jsem se teda trochu obávala, protože co si budem povídat - jiná řeč, jiná národnost, cizí kraj a my dvě sami na útesu s cizíma chlapama. Ukázalo se ale, že to tu takhle nejspíš chodí a místní si ,,přivlastňují" turisty. Jaké výhody to má či nemá, o tom se rozepíšu až později.
Celou dobu co jsme na této dovolené strávily jsme se stravovaly hlavně ovocem a zeleninou. Většina obyvatelstva na Srí lance jsou buddhisti a tak nejedí maso. V hotelu ho ale vařili pro hosty a tak jsme si čas od času mohli připomenout Evropu.
Naše pláž byla prostě PERFEKTNÍ. Asi není nic, co bych jí mohla vytknout nebo co bych na ní postrádala. Ten výhled se nedal srovnat s žádným jiným, jaký jsem doposud u moře viděla.
Měly jsme zároveň i to štěstí, že jsme na ostrově byly zrovna v dobu, kdy se slavil jejich Nový rok, a to 14.dubna. Nový rok je na Srí Lance nejvýznamějším svátkem a zároveň nejhlučnějším.
Budu se teď muset vrátit k našim novým přátelům - pokud si na tomto ostrově uděláte kamarády, už nikdy nebudete kamarádit s nikým jiným. Je jasně daná hierarchie a kdo dřív přijde, ten dřív mele. Takže jakmile jsme navázaly přátelstvi s jednou partou, žádná jiná už nás neosloví. Naši noví přátelé za náma čas od času dorazili na pláž, nabídli nám tu a tam výlet a na Nový rok nás pozvali na párty mezi ,,domorodce". Nadšeně jsme souhlasily a až ve chvíli, kdy jsme stály osamocené ve tmě uprostřed chatrčí a čekaly na odvoz tuktukem jsme si uvědomily, že jedeme s cizími lidmi neznámo kam... ale naše obavy byly opravdu neoprávněné. Bylo nás hned několik a k našemu překvapení jsme nebyly jediné ženy - byly tam ještě dvě mladé Němky, které po Srí lance cestovaly s batohem. Párty probíhala dost vesele - mnobo Araku, tanec, hudba, bubny....párty jak má být :).
Na Srí lance se pořád slaví, a když to zrovna není Nový rok, je to něco jiného. Jelikož ale právě Nový rok byl, slavilo se více než obvykle a občerstvení bylo připraveno na každém rohu, včetně našeho hotelu. Byly pro hosty připravené obložené stoly s typickým jídlem, dále pak hry a předtančení tradičních tanců. Jídlo vypadalo hodně zajímavě, ale jíst se nedalo :D. Všechno co nabízeli bylo na můj vkus až moc sladké. Ale kreativita se jim musí nechat.
Za náš vcelku krátký pobyt jsme stihly podniknout hned několik výletů. Bohužel jsme se nechaly ,,donutit" ke koupi výletu od muže, který je nabízel v hotelu. Nabízel nám výlety hned první den a všechny byly ohromně drahé. Zvolily jsme si nakonec jeden celodenní, a z našeho pohledu ten nejlevnější.
Brzo ráno nos vyzvedl řidič, který mi nebyl moc sympatický, a vyjeli jsme. Do naší první zastávky to bylo jen 140 km, ale nenechte se oklamat, nejeli jsme to hodinu a půl, jako by tomu bylo u nás, ale asi 3 hodiny. Na tamních silnicích totiž neplatí žádná pravidla a několikrát jsem se viděla na kapotě jiného auta. Nedalo mi to a zeptala jsem se řidiče, jak to vypadá s nehodovostí. Bylo mi řečeno, že to vůbec není zlé a že on sám žánou nehodu ještě neměl, že se nemusíme bát. Do 5ti minut do nás nabořilo ze zadu auto!
První zastávkou byl sloní sirotčinec v městě Pinnawela. Je to zařízení, které vzniklo v roce 1975 a od té doby se stará o slony, kteří se o sebe nedokázají postarat ve volné přírodě sami. Většina z nich do sirotčince přišla jako mláďata a každý z nich tu má svého tzv. mahúta, což je člověk, který se o daného slona stará, vyrůstá s ním a tvoří si s ním přátelství. Slony po celou dobu připravují na vypuštění do jejich přirozeného prostředí. (Aspoň to nám bylo sděleno, jak to ale doopravdy je, to nikdo neví. Já osobně si myslím, že slon, který žije tolik let v zajetí, by poté ve volné přírodě asi jen těžko přežil :/).
Slony zde můžete pozorovat při jejich běžné každodenní činnosti - nejoblíbenější je ale přesun k řece Maha Oya, ke kterému dochází 2x denně a sloni se zde koupají a ochlazují. Předem upozorňuji, že je o koupání velký zájem a tak je celkem velké umění najít si místo, ze kterého se bude moct dát v klidu fotit.
Na slonech se nedá jezdit a ani se jich nesmíte dotýkat. Co ale můžete - zaplatit si poměrně vysokou částku a z flašky si nakrmit malé slůně. Já do toho nešla, bylo mi peněz líto, jelikož slůně vypije flašku za pouhých pár vteřin a pak je na řadě další návštěvník.
Na slony si ale dávejte taky pozor. Byla jsem svědkem toho, jak byl jeden z nich moc zkoumavý a paní vedle mě málem přišla o kabelku i o život. Chobotem šmejdil tak dlouho, až se mu zalíbila její taška a když se slon rozhodne si něco vzít, nikdo mu to nevymluví - a tak tahal a tahal... bohužel měla paní tašku přes rameno a tak netahal slon pouze za tašku, ale snažil se paní protáhnou plotem. Naštěstí ošetřovatelé rychle zareagovali a nic se nestalo.
I v sirotčinci jsme měly to štěstí, že se stále slavil nový rok a tak nás neminulo milé pohoštění. Jedna rada je ale opět na místě - nejprve si zjistěte, jak se co jí. Moje mamina si naložila na talíř pěkně zabalený list, ve kterém byla kaše z banánů a bůh ví čeho ještě a tvrdila mi, že se to jí jako sendwich. Tak se to opravdu jíst nemělo a zjistily jsme, že banánové listí není na zažívání to nejlepší.
Další na řadě byla cesta do ajurvédské lékárny, kde nám zamozřejmě nabízeli nepřeberné množství léků na úplně všechno. Byla u toho i taková malá botanická zahrada se všema možnýma bylinkama, takže zajímavé určitě, ale to je asi tak všechno. Navíc v takovém vedru jsem se těšila do klimatizovaného auta a na žádné nákupy jsem neměla ani pomyšlení.
Další a poslední zastávkou byla obrovská botanická zahrada v Peradeniya, ve které nás zaujala hlavně obrovská sbírka orchidejí. Zahrada má asi 147 akrů a jsou na ní rozestavené jak záhony, tak skleníky a na každém rohu něco roste. Dá se tu objevit přibližně 4000 druhů rostlin. Náš řidič nám dal v zahradě na 2 hodiny ,,rozchod" a sám se odjel někam uklidit.
Kytičky byly pěkný, ale co mě v botanický zahradě nejvíc zaujalo, byly opice. Nikdy předtím jsem žádnou takhle volně neviděla a měla jsem nejsilnější zážitky právě díky nim :).
Zahrada byla pěkná, ale vedro, vlhko a desítky kilometrů v nohách nám dávaly pěkně zabrat a těšily jsme se na cestu domů, i když jsme věděly, že to bude opět jízda smrti.
¨
Comments